Ve čtvrtek jsem se zúčastnila velmi zajímavé akce, tradičního sportovního dne, který probíhal absolutně netradičně. Normálně nás naženou na stadion, kde se celé dopoledne provádějí různé sportovní úkony, ale letos tomu bylo jinak. Letos chtěli učitelé tělocviku změnu a tak jí taky udělali.

Naplánovali několik tras na méně vzrostlý kopeček nad Pirnou,

Když nám bylo nabízeno, že může jet jeden žák ze školy do na čtyři dny Freibergu, a tam provádět chemické pokusy, moc se mi to zalíbilo a chtěla jsem jet. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě tu bude čekat!

Když jsem v úterý ráno viděla, že místo plánovaného příjezdu maminky přijel i napůl plánovaný strejda a neplánovaný pes a už vůbec neplánovaný děda,

Vzhledem k tomu, že jsem dnes vstala nějak brzo, už napsala jeden článek a stále mám minimálně půl hodiny, jsem se rozhodla, že napíšu i na tento nečtený, nenavštěvovaný a nezajímavý plátek. Pro mě bude mít v důchodu opravdu velkou hodnotu, až budu stará a senilní a budu si tohle pročítat. Možná nebudu, protože mi to slepota nedovolí. Tak doufám, že budu

Říkat si, že se konečně začnu učit, že nebudu dělat průšvihy a budu hodná holčička, je asi zbytečné. Ale ráda bych si dala nějaké cíle, které se budu snažit v rámci mezí splnit.

Zjednodušeně by se dalo říci, že si kladu za cíl jakkoliv odmaturovat a dostat se na jakoukoliv vysokou do Prahy. Tenhle cíl musí být splněn, o tom není pochyb.

 Dnes mě tak napadlo, proč mám miliony blogů. Dobře, miliony to nejsou, ale je jich celkem dost. Tiny blog, Tiny blogísek, Čtenářský deník, Geo.Tintina.cz, Tiny ..., ...

Důvod k tomu mám, ale co kdybych psala jen na jednom místě? O zážitcích bez hlubšího smyslu, o přečtených knihách, o věcech spojených s geocachingem, o mých pocitech a čistě subjektivních názorech. Pak by někteří čtenáři nechápali články o geocachingu, museli by ignorovat články o knihách, a některé by dokonce odradily ty články o ničem či články plné pocitů, bez čehokoliv konkrétního.

 Tak jsem si po dlouhé době všimla, že mám i tento blog. V poslední době se mi nic nechce, takže mě stálo hodně přemáhání, abych napsala pár žvástů i sem.

Takže co nového? No, celkem nic... Mám nového přítele (už zase.. :)) ), jsem teta, ale maminka snad ještě nebudu...

Moc jsem toho ještě nenapsala a už mi došla slova. Takže co ještě říci? Přehoupla jsem se přes 500 ulovených keší a ani si toho nevšimla.

Už jsem dávno upustila od toho, psát si deníček, aspoň v tom pravém smyslu. Abych každý večer sedla k diářku a napsala, co jsem dnes dělala, mě bavilo asi týden. I když může být zajímavé si něco takového přečíst, často to jsou jen žvásty o ničem. Ale ten týden, co jsem prožila, ten si snad zaslouží probrat den po dni!

Už mě to fakt nebaví. Když se začne zdát, že je času dostatek, vyplave na povrch, že musím ještě udělat takových věcí, tolik se toho učit.. 

Přijdu ze školy, zasednu ke stolu a vstanu až na večeři. Po večeři zase zasednu a jedu až do nevidím.

Nebaví mě to, štvě mě, že už mi nezbývá čas na psaní, i blog zeje prázdnotou a návštěvnost pomalu klesá.

Jenže já nemám čas, abych něco napsala. Nejhorší je, že myšlenek je hodně. Jenže napsat je? Ne, nemůžu, musím dělat plno jiných věcí...

 Dnes byl pěkný den. Vážné. Skoro by se dalo říci, že dokonalý!

Byla jsem spolu s některými spolužáky požádána, abych pomáhala při sportovním dni pro předškolní děti, který se konal v Pirně.

Původně to mělo být přes školu, ale kvůli komplikacím s dopravou se to přesunulo na odpoledne. Bála jsem se, že budu muset jít do školy,

Přišla jsem na jednu zvláštní věc. Už vím, co chci v životě dělat. Nic. A jak by to nic mělo vypadat?